Temný Baltimore aneb Když Světová válka není tím nejhorším svinstvem
Třetí svazek zachycující putování Lorda Baltimora za pomstou je rozsekán na jednotlivé povídky. Po dvou knihách, kdy jsme sledovali děj těžký jako deštěm nasáklé listí a mrazivý jako listopadový vítr, jde zdánlivě o odlehčení vyprávění temného jako duše upírů. Zdánlivě!
Povídkovou formu má Mike Mignola vyzkoušenou už z budování hellboyovského vesmíru. Díky jednotlivým střípkům skládá velkou mozaiku, když se před čtenářem postupně objevuje celkový obraz bezbřehé fantazie autorů. Takto je to i v případě Lorda Baltimora, který je na stopě upíra Haiga. Ve svazku Tajemný poutník a další povídky začíná cesta v létě 1916 v Anglii a vede přes Francii, Německo a Itálii do jižních oblastí tehdejšího Rakouska-Uherska, kde se ocitáme na podzim následujícího roku.
„Anglická“ historka O vdově a následující „francouzská“ O tanku připravují půdu pro to, co následuje. Přestože jsou kratší, hrají důležitou roli při vykreslení celé fiktivní atmosféry na evropském kontinentu před sto lety. Zejména historka s tankem ukazuje, že morová epidemie a upíři ještě nemusí být tím nejhorším.
To dále rozvíjejí následující povídky, které do čtenářů cpou jednu depresivní ránu za druhou. Povídka Hra je mrazivou groteskou, která dokonce servíruje humor, avšak černý jako ranní káva. Vrcholnou jízdou celého svazku je Medikament Dr. Leskovara, v němž autoři smíchali všechny předchozí ingredience a chrstly je na papír.
Poslední povídka Inkvizitor je úkrokem stranou, kdy se do centra pozornosti dostává postava inkvizitora známá z předchozího děje. Zároveň se celá povídková kniha zacyklí a vrátí se z roztříštěnosti k tomu hlavnímu, co nás čeká v dalších knihách.
Nejsem si jistý, jak moc má smysl chválit kresbu Bena Stenbecka a barvy Davea Stewarta. Oba dokázali námět Mikea Mignoly a Christophera Goldena vymačkat do posledních kapek, koncentrovaných a hustých jako tér.
Jestli očekáváte alespoň nějaký závan něčeho pozitivního, budete zklamaní, všechno je špatně a bude ještě hůř. Bezvýchodnost situace všech postav na vás dolehne jako chlupatá deka, pod kterou se jen potíte, a s každým pohybem pokrývka kouše a škrábe víc a víc. Ale vy nemůžete přestat, a knížku odložíte až po poslední stránce. Baltimore se postupně propadá do temnoty, jejíž dno je zatím v nedohlednu a vypadá to, že zápalkám, které by mohly alespoň na chvíli rozsvítit scénu, zvlhly hlavičky.
Autor článku: Martin Šinkovský
